Seniorské mistrovství Evropy pro mě bylo třetím triatlonem v této sezóně.  Po ukvapených závěrech, kdy se mi nepovedl závod Evropského poháru v Antalyi a řekla jsem, že na ME elite nechci jet, jsem byla ráda, že jsem nakonec na mou první seniorskou Evropu vyrazila. Příprava probíhala báječně, ve zkouškovém se celkem dařilo a já jsem cítila, že pro mě bude tento závod výbornou generálkou před ME K23 v Holtenu.

Cestu do Turecka jsem pojmula jako malé dobrodružství. Letěli jsme z Brna, sraz na letišti ve 3.00 ráno. Auto máme veliký, místo sedaček se udělalo ležení a už jsem chrněla v autě u lesíka v blízkosti letiště, ve 2:55 budíček a bylo po starostech.

Turecko nás přivítalo horkým počasím, moře bylo vyhřáté na 26 stupňů. Start ženského závodu byl naštěstí až v 16:00, kdy už nemělo sluníčko takovou sílu. Závod probíhal výborně. Vyplavala jsem ve skupince s velkými jmény jako jsou Emmie Charayron, Rebecca Robisch nebo Ainhoa Murua, se kterými jsem jela i na kole. Na první balík jsme ztráceli 1 minutu, což nebylo do následného běhu moc. Z mého kouzelného snu mě však probudila drsná realita, když jsem udělala první krok v maratonkách, v levém chodidlu jsem ucítila nepříjemnou bolest. Celou trať běhu jsem tedy absolvovala kulhavým stylem, pravá noha přes špičku, levá přes patu. Neznám příčinu, nevím proč. Momentálně nejsem schopná na chodidlo došlápnout. Fyzioterapeut Péťa Soukup po vyšetření vyloučil příčinu v zádech a dál si s tím rovněž neví rady. Musím vydržet zbývající 4 dny do našeho návratu a poté si nechám chodidlo ihned vyšetřit.

Nechci psát pouze negativně, i když je to pro mě teď dost těžké. Mám radost, že jsem měla tu čest bydlet na pokoji s bronzovou medailistkou Vendy Frintovou. Celkově naše výprava působila pohodově a přátelsky, čehož si velmi cením.