Cremona - malebné městečko s krásným historickým centrem bylo i letos pořadatelem Evropského poháru v triatlonu.  Po vydařeném závodě v Německu jsem do závodu nastupovala se zdravím sebevědomím. Tratě byly poloviční, závod o hodinu kratší. Taktika byla jasná - od začátku do konce naplno. Voda měla příjemných 22stupňů. Byla jsem ráda, že se poplave bez neoprenu. Věřila jsem, že se konečně projeví to, že se plavání věnuji úplně nejvíc. Startovní pole čítalo 47 závodnic. I tak nebyla o pohlavky nouze, ale s tím už se počítá. Ze začátku jsem měla pocit, že to není úplně ono, ale postupně jsem se začala prokousávat dopředu. Z vody jsem vylézala někde kolem 15. místa. Během výběhu do schodů mi spadla vrchní čepička. Zvolila jsem raději variantu vrátit se než zůstat stát v penalty boxu. Docvaknutí prvního balíku mě v úvodu cyklistiky stálo spoustu sil. Věděla jsem, že se musím “kousnout“  a nenechat si tuhle šanci utéct. KONEČNĚ jsem vyplavala v PRVNÍM balíku. Jupíííí! Technická trať v městských uličkách přímo sváděla k pádům. Věděla jsem, že pokud zůstanu jet na chvostu balíku nedopadne to dobře. Nevím kam se vytratila má bojovnost z plavání, ale na kole jsem ji postrádala. Nebyla jsem schopná se probojovat do bezpečí a tvrdě jsem na to doplatila. V druhém okruhu jsem se bočně opřela o jednu ze soupeřek. Ve snaze vyhnout se pádu s ní jsem prudce vybočila do strany, kde mě čekala nepříjemná srážka s plůtkem. Paradoxem byla jedna z rad mého přítele, který mi před závodem říkal „Hlavně se nenech natlačit k těm plůtkům…“ 

Závěrem lze pouze dodat, že porážky a pády ke sportu patří. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem závod v Cremoně neobrečela, ale měla jsem vlastně štěstí. Udělala jsem si výlet do italské nemocnice. Rentgen vyloučil zlomeninu. Naražené rameno a odřený bok? Bolí mnohem méně než samotné zklamání, že jsem nedokončila závod. Byla to pro mě další zkušenost, která mě doufám posune dál.