Na můj zážitek z druhého startu v duatlonové Grand Prix jen tak rychle nezapomenu. Původně jsem 2.června v městečku Lomme vůbec závodit neměla, protože 1.června mě čekala státní maturita z matematiky. Nakonec jsem se však rozhodla, že to všechno zvládnu. V dopoledních hodinách jsem se ještě potila nad matikou a už v pravé poledne jsem vyrazila autobusem z Jablonce na letiště. Letadlo mělo mírné zpoždění. Po příletu do Paříže jsem neměla vyhráno, potřebovala jsem najít vlakovou zastávku a koupit si jízdenku na TGV. Po mírném zmatkování se mi vše podařilo a nezbývalo nic jiného než se v klidu usadit. Moje sedadlo číslo 15 bylo obsazené. Slušně jsem na francouzskou rodinku okupující moje místo promluvila, samozřejmě anglicky, protože francouzsky neumím téměř ani slovo. Oplátkou mi byl pouze nic nechápající výraz, proč je asi otravuju. Ihned mi bylo jasné, že tudy cesta nevede. Vystoupala jsem raději o patro výš, kde jsem si našla volné místo vedle černošského společníka. Devadesáti minutová jízda utekla velmi rychle a kolem desáté večer jsem byla konečně v Lille, kde už na mě čekal Raphael, který mě odvezl do Lomme. Z původních 10 minut jízdy k hotelu se stala hodina, protože Raphael zapomněl cestu, kterou pro mě přijel. O půlnoci jsem se konečně dostala do postele.

Na 7. hodinu ráno jsem už byla dohodnutá se Sandrou z našeho týmu (mistryně Evropy v duatlonu) na lehký klus před snídaní. Dozvěděla jsem se od ní, jak bude závod vypadat. Že jednotlivé týmy za sebou startují po 2 minutách a do cíle musí společně doběhnout alespoň 3 závodnice. Za náš tým jsme se na start postavily akorát 3. Po předešlém závodě v Liévinu bylo jasné, že bude záležet právě na mě, jaké tempo s holkami vydržím. Úvodní běžecká pětka byla dost rychlá. Proto jsem doufala, že si na kole alespoň trochu odpočinu. Opak byl však pravdou. Hned v úvodu cyklistiky mi začala téct z nosu krev. Sandra u sebe měla jeden papírový kapesník, který mi podala. Zmuchlaným žmolkem kapesníku jsem si levou nosní dírku ucpala, ale krvácení bylo natolik silné, že mi krev začala přetékat do pravé dírky a zároveň i do krku. Kupodivu jsem však měla pocit, že se mi ulevilo. A tak jsem se snažila nemyslet na to a pokračovat v závodě. Blížil se konec cyklistické části a krvácení ne a ne přestat. Začínalo se projevovat vyčerpání a navíc mě chytla silná křeč do levého lýtka. Cestu do Francie jsem absolvovala, abych pomohla týmu a proto jsem závod prostě vzdát nemohla. Posledních 2,5 kilometru běhu bylo nekonečných a sama ani nevím, jak jsem to dokázala uběhnout. Špatně se mi dýchalo, krk jsem měla zalepený krví. V cíli už na mě čekali zdravotníci, kteří už moje krvácení konečně dokázali zastavit. Cítila jsem se být unavená, ale tak nějak normálně jako po každém závodě. Čas na nějaké polehávání stejně nebyl. Pouze rychlá sprcha a už jsem stála na nádraží, dále opět vlakem na letiště. Dusno, davy cestujících lidí a neustále se mít na pozoru - začaly mi docházet síly. Moje letadlo mělo navíc hodinové zpoždění. Když jsem se v 10 hodin večer konečně postavila na parkovišti Ruzyňského letiště, byla jsem si jistá, že nejhorší mám za sebou.

Nepříjemným překvapením však byla nevolnost, která mě v pátek ráno probudila. Průjem, teplota a bolest celého těla. Rodiče měli strach, že jsem někde chytla obávanou střevní nákazu. Dva dny jsem neměla sílu na nic. Moje tělo si poručilo klid.

Teď už se pozvolna dostávám do kondice, protože se 12.června těším na evropský pohár do italské Cremony.