K vrcholovému sportu neoddělitelně patří cestování.  Člověku se naskytne možnost navštívit spoustu zajímavých míst. Tentokrát se mistrovství světa odehrálo až v dalekém Pekingu.

Určitě bych měla začít se samotným závodem, což pro mě nebude zrovna jednoduché. V Pekingu jsme strávili 6 nádherných dnů a samotná soutěž tvořila pouhý zlomek událostí, které jsme zde prožili. Vše začalo slunečným pátkem, kdy se na start postavili naši kluci „třiadvacítky“ - Péťa, Vojta a nejzkušenější Fana. Tropických 25 stupňů se během noci proměnilo v déšť a zimu. Sobotní program zahájil závod juniorek s Barčou Hlaváčovou, následoval start mužů elite s Přémou a Čeldou a už jsem se chystala já s Terkou Durdiakovou. Počasím jsem se nenechala rozhodit, v podstatě jsem byla i ráda, že se při 16 stupních nepřehřeju. To však bylo jediné, co v tento den hrálo v můj prospěch. Při přípravě věcí na závod jsem zjistila, že jsem si s sebou nepřivezla ani jeden gel. Zachránila mě Terka, která se o jeden rozdělila. Během cesty na závodiště (hned před hotelem, jak jsem si sedla na kolo) mi prasklo lanko od přehazovačky a tak jsme do depa musela doběhnout vedouc kolo v ruce. U mechanika jsem se s hrůzou dozvěděla, že se to teď nedá opravit, protože koneček lanka zůstal zaseknutý v páce. Bylo potřeba sehnat jiné kolo. Mojí záchranou byla Bára, která se po svém závodě skoro ani nestihla osprchovat a už letěla na svém kole za mnou, aby mi stroj půjčila. Následovaly rychlé úpravy - nastavení sedla, výměna pedálů a už jsem mířila do depa. Možná jsem překvapila samotný osud, který počítal s tím, že start vážně nestihnu. V depu totiž nebyl umístěn ani stojan s mým jménem a číslem. Na rozcvičení už nezbyl čas, ale adrenalinu v krvi jsem měla spíše přebytek. Zazněl výstřel. Do plavání jsem se snažila dát vše, co ve mně bylo. Polovinu trati jsem se pohybovala někde uprostřed startovního pole, ale pak jsem se začala prosívat dozadu. Nemyslím si, že bych na to v tu chvíli neměla. Ve vodě mě prostě začal svazovat pocit, že ten balík opět nestihnu a pojedu na kole sama. Myšlenky vystřídala realita. Zůstala jsem na pospas 40 kilometrů dlouhé cyklistické časovce. Bylo těžké sledovat míjející se balík soupeřek, ve kterém jsem toužila být, a přitom závod nevzdávat. Každým okruhem narůstala ztráta na čelo. Říkala jsem si, že nic není ztraceno. Na mokré kopcovité trati mohlo dojít ke kolizi nebo se pole mohlo jakkoliv jinak roztrhat a já bych mohla mít šanci někoho dojet... Nic takového se sice nestalo, ale díky naději jsem to nevzdala. Na běh moje soupeřky vybíhaly díky spolupráci ve skupině odpočatější  a s tří minutovým náskokem. Z první skupiny jsme seběhla 2 závodnice a v cíli z toho bylo 23. místo.

V neděli už jsme v kvartetu - Péťa, Vojta, Bára a já vyrazili objevovat památky čínské kultury.  Levná doprava, vstupy i jídlo se nám zalíbily natolik, že jsme ženy elite ani nestihli a vrátili se přesně až na závod juniorů, kde jsme měli Debnyho, Peliho a Tomáše. Mistrovství skončilo, ale dobrodružství bylo teprve na svém začátku. V pondělí Zakázané město, obrovské náměstí Mao C´Tunga, obchody a Chrám nebeského klidu. V úterý už jsme se drápali na prudkých stoupáních Velké Čínské zdi a po menším boji s hůlkami u oběda jsme pokračovali dál, tentokrát obdivovat hrobky Mingů. Středu jsme věnovali atmosféře Olympijských her a zamířili do centra. Dvouhodinová cesta pekingským metrem byla zábava. Množství pasažérů postupně narůstalo - nevěřila bych, kolik se do jedné soupravy může nacpat lidí. Ptačí hnízdo se sice ztrácelo ve smogové mlze, ale i tak mi při vstupu na stadion naskakovala husí kůže. Zpátky už jsme jeli taxíkem. Zbyla nám hodinka na nákupy a muselo se jet na letiště. Se společností Fly Emirates uteklo 8 hodin letu do Dubaje a dalších 5,5 do Prahy jako nic. Navíc jsme z letadla vystupovali o 6 hodin mladší.

Pro obyvatele Pekingu jsme byli malou atrakcí. Křičícího chlapečka mi vrazila jeho matka, aby ho se mnou mohla vyfotit.

Zpočátku jsem s hůlkami bojovala, ale později jsem si je oblíbila. Bez nich by to nebylo ono.

Nerozlučná čtyřka na výletě. Bez kluků bychom se někde ztratily. Péťo a Vojto, děkuju!