Série pohárů s Nedostižnou Erikou odstartovala v Račicích, kde jsem skutečně splnila roli nedostižné. V Jihlavě, Mělníku i Táboře byly moje soupeřky vždy lepší. Teprve až v posledním bezhákovém závodě ve Zlivi se na mě usmálo štěstí a já jsem se mohla radovat z vítězství.

Na startu se opět moc žen nesešlo a proto byl start hromadný s muži. Výborná plavkyně Evina Potůčková se mi ihned po výstřelu ztratila v davu, když jako jediná z žen vydržela v rychlejší plavecké skupině. Já jsem z vody vylézala zhruba s minutovou ztrátou společně s Karlem Zadákem, který nakonec díky skvělému kolu a běhu zvítězil. Od cyklistiky jsem toho moc neočekávala. Bezhákový závod jsem jela poprvé v životě. Disková kola, kapky na hlavách nebo hrazdičky mi nic neříkaly. 40 kilometrů jsem si spokojeně odjela ve svém tempu na svém „obyčejném“ kole. Na běh už jsem vybíhala s 3 minutovou ztrátou. Trochu mě podráždil komentář, že většina závodníků už opustila depo a je dávno na trase běhu, když jsem teprve přijížděla z kola. Všichni si mysleli, že závod byl rozhodnut. Jediný, kdo tomu nechtěl uvěřit, byly moje nohy. S lehkostí jsem vyrazila do prvního pětikilometrového okruhu. Nehnala jsem se za vítězstvím, prostě jsem si držela své tempo. Velkým překvapením pro mě bylo, když jsem po prvním okruhu zjistila, že jsem stáhla 2 minuty. Zhruba 2 kilometry před cílem jsem se dostala do vedení, které jsem v cíli navýšila na 1 minutu.

Velkou radost mi udělalo setkání s Honzou Řehulou, který se stal mým vzorem už před 10 lety na závodu Triatlonových nadějí. Přímé setkání s olympijským medailistou na mě kdysi dávno silně zapůsobilo a stalo se tak mým prvním krůčkem na cestě k triatlonu.

Během plavání jsme si s Karlem pár loktů vyměnili.

Před 10 lety i s mou starší sestřičkou ...

... a dnes.